Sázka

   Březinský občan, říkejme mu Melichar, byl odjakživa sekáč hubou i kosou. Jakmile uslyšel na louce zabrušovat kosu, našpicoval uši jako vyřazený vojenský kůň mlékařky, když uslyší hlasu trubky a hádal, kdo to asi je. Na kosení luk nebylo nad něho. Ovšem, že bez zavlažení hrdla tou „čistou“ to nešlo. Byl truňků náramním milovníkem, vždycky než přiložil pulčík ke stále žíznivé hubě, pozvedl jej k nebesům jako by jej vzýval, aby opět dala vláhu do jeho poháru již skoro prázdného. Jinak to byl poctivý pracant, požehnaný více na dětech než na statcích vezdejších.

Jednou v hospodě u Tumů založil se se sousedy, že za jistou dobu poseče Hlouškovu louku, na jejíž pokosení byl zjednán. Podle odhadů přítomných sousedů to byl úctyhodný výkon a proto ani nevěřili, že by jej Melichar v ujednané době splnil. On však trval na svém a uzavřel s nimi sázku o větší množství pitiva. Sekáč Melichar brzy na to hospodu opustil, aby druhý den byl svěží do práce. Tu teprve sousedé po jeho odchodu dali hlavy dohromady a připustili si možnost, že Melichar sázku vyhraje. A to nechtěli dovolit!

Druhý den Melichar nastoupil na louku s dobře vykutou kosou a dvěma zásobními a spokojeně sekl od časného ráno až do přesnídávky. Pokosů za ním utěšeně přibývalo, a proto se pod vousy spokojeně usmíval jako novorozeně po dobrém napití.

K Hlouškům však přišel jeden ze včerejších sázkařů právě v moment, kdy panímáma Hloušková vypravovala jednoho z nadějných ratolestí mužského jejich rodu sekáči Melicharovi s přesnídávkou na louku. Přišel pod nějakou záminkou, ale to víte, v takové domácnosti když panímáma je sama doma, zatímco pantáta šmejdí někde po jižní Moravě s vápnem, nevěnuj se pro práci zvláštní pozornost známému sousedovi. Ten toho využil a v nestřeženém okamžiku dal do přichystané láhve piva pro sekáče „živého stříbra“ (rtuti).

Melichar se po 9. hodině posilnil, napil se piva, potom utřel fósiska, nacpal do fajfky a labužnicky bafal jak cikán pod vrbou. Však ti toho požitku obyčejného pozemšťana zasloužil, vždyť měl už pořádná kus louky položen. Ale maje na paměti sázku, chopil se po chvíli odpočinku kosy a dal se s plnou vervou do práce. Však kouřit může i při práci.

Seče, seče, ale za nějakou chvíli začne nějaké rebelie v jeho útrobách a než se nadál, už musel utíkat k vrbám u potoka, kde honem spustil gaťata. Lamentoval na bobku, že čeho ten řídký případ dostal, vždyť žaludek má dobrý a stráví třeba hřebíky. No to nic, to přejde. Vzal kosu, sekl dále, ale za chvilku musel běžet k potoku zas a pak zase hledat spásu u vrb. To už ho dozlobilo a promlouvá sám k sobě: „Toto není po dobrým, v tem vězí nějaký čertový kopétko!“ Přemýšlí, kombinuje, myslí stále na sázku, na spoustu pitiva až se mu sliny sbíhají. V tom ho napadne: „Že v tem pívě něco belo, něco tam dali, kujóni, habech tó lóko neposekl a sázku prohrál. A to teda né!“ Při té samomluvě zase na něho přišlo nucení běžet pod vrbičky. Ale neběžel. Sundal gatě i spodky, vzadu na košili udělal uzel a s úplně obnaženým cifrplódem kosil dále. Jeho zadní části těla měla volnost, a co dělala, toho si Melichar nevšímal. Jemu šlo jen a jen o sázku! Ostatně Hlouškova louka je na dolině a pro svahy z obou strana není na ní výhled. Louku ve stanovené době pokosil, v potoku se umyl, natáhl gatě a ubíral se večerem spokojeně domů. Když šel od Hloušků do hospody k Tumům, zdálo se mu, že i ten svatý Jan Nepomuk ve výklenku Sedlákovy chalupy ve své zbožnosti se na něho dívá a v koutcích mu nějak pocukává.

Sázku sice Melichal vyhrál, ale představte si, kdyby jej na louce v tom jeho negližé viděly ženské z dědiny! No nevím. Ty mladé by se mu asi řehonily a ty staré babky, které se s životem již vypořádaly a jsou jen k tomu modlení, nedopusť Pánbůh, ty by se nad jeho nahotou křižovaly. Na štěstí se nic takového nestalo, ale utajeno to také nezůstalo, jak dokládá tento příběh, a proto ho přeci někdo musel vidět.

 

Kontakt

PRO Březinu z.s. Martin Habáň
Březina 262
679 05 Křtiny
haban.martin@seznam.cz